Datový záznam
20111019R8D820
V blízkosti kostela svatého Bartoloměje v Pardubicích byla hlášena výtržnost. Pozdější vyšetřování ukázalo, že zde došlo ke rvačce. Svědek popsal dva muže, ale ani jeden nebyl dosud identifikován. Vyšší z nich se po konfliktu odebral za kostel směrem k faře, byl prý zraněný, nicméně v případu je ještě řada nejasností. Svědek není schopen vypovědět, co se s oběma výtržníky stalo.
Příjezd vyslanců
„Ticho buď ticho.“
„Jasně, nekomanduj mě pořád.“
„Jestli nás tu někdo kvůli tobě nachytá, tak dostaneme takovej výprask, že budeš mít modrej zadek ještě týden!“
„No, jo. Myslíš že je to co říkal děda pravda? Že vopravdu přijedou všichni ti králové? A Císařovna?“
„Pš! A polez ještě kousek“
Z vysoké a seschlé trávy na kopečku nad vesnicí vykoukly dvě hnědavé čupřiny vlasů. Zvědavě koukaly na císařskou silnici. Ta se v parnu pozdního léta klikatila kamsi do dáli, prý až do hlavního města. Přes pastviny až k brodu přes říčku a dál skrz les. Prašná ale udržovaná. To vše bylo až k uzoufání nudně obyčejné, jako každý den jejich klukovského života. To neobyčejné a vzrušující se ale odehrávalo na ní. Od brodu směrem k úkrytu obou pozorovatelů přijížděla jednotka mužů na koních. Vpředu, kousek od ostatních, se rozhlíželi první dva vojáci. Pestré kabátce v císařských barvách, lesknoucí se kyrysy, obrovské barety zdobené cizokrajným peřím. V lehkém odstupu následovala hlavní část jednotky pod obrovským praporcem císařské gardy.
„To budou asi arkebuzíři.“
„To jsou nějaký rytíři!“
„Ne, střelci.“
„Ach jo… Já chtěl vidět rytíře.“
„Seš pitomec – tohle jsou elitní gardy! Ochranka samotný císařovny.“
Vojáci mezitím projížděli v těsné blízkosti návrší a tak byl vidět každý detail včetně hrozivě vypadajících pušek. Za jednotkou pomalu stoupaly i kryté vozy a přes brod se právě s tlumeným rachotem podkov, bušících do valounů na dně, brodil oddíl tolik očekávaných rytířů.
„Rychle zdrháme! Než nás tu načapaj.“
Ke klukům se blížila hlídka, která se oddělila od první jednotky a rychle vyjížděla k jejich pozorovatelně. Zdá se, že nebyli jediní komu přišel vhod dobrý rozhled, který chlum poskytuje. Když na kraji vesnice popadli dech a ohlédli se, dva vojáci na koních byli přesně tam, kde před chvílí kluci leželi.
Ještě ten den začalo vše, jak Děda klukům předpovídal. Na pastvině, kterou hned na jaře ohraničili vojáci z místní posádky, začaly růst stany, které vypadaly jako obrovské barevné paláce z látky. A prostranství se postupně proměnilo v malé město, proti kterému byla ves i se svými stodolami směšně maličká. Kluci také definitivně, tedy spíš na dobu slavnosti, přišli o svou pozorovatelnu na chlumu, protože se zde natrvalo usadila hlídka vojáků střežící okolí. Své prvotní zklamání z této ztráty si ale bohatě vynahradili. Zvědavost jim nedala a brzo se vydali do samotného tábora.
„Ano, pane. Rychle tam zaběhnu a vyřídím! Jé, celej šilink, děkuju!“
„Dobře, hlavně ať jseš tam rychle kluku! Ty tyče potřebujeme ještě dnes! A nezapomeň, musí být vysoké tři a pět sáhů a do hladka! A pak ještě osm na praporce. Budeš si to všechno pamatovat?“
Jakub s Edem rychle přikývli a hnali se přes velké prostranství, které tvořilo jakési náměstí lemované slavnostními stany. To vám bylo nádherných a zvláštních věcí! Oba nestačili každý den znovu žasnout. Po císařském oddílu začali přijíždět jednotlivé družiny velkých pánů, co se jim říká Kurfiřti a jsou strašně vznešení a důležití. Každý z nich si vztyčil sám svůj velký stan a několik malých pro doprovod a služebnictvo. Vchod a vrchol ozdobily erbovní vlajky, které se občas zatřepotaly ve větru a ukázaly své bohaté vyšívání.
Třetího dne, zrovna když byli s chlapama v lese za brodem pro další dříví, potkali u brodu zatím nejzvláštnější družinu vůbec.
Vypadali… no, jako nikdo koho kdy viděli. Byli vysocí, štíhlí a bledí. Jako… jako elfové! Jen s tmavými vlasy a zvláštníma očima, takovýma… děsivýma. Jakoby chladné a hladové pohledy. Celí v černém, stráže s divným symbolem na čele… jistě nějaké temné čáry! Všichni se žehnali proti uřknutí… Když se lidi paktujou s takovejma cizákama, z toho nemůže vzejít nic dobrého!
Odpoledne pak přijeli Bretoňci na mohutných koních, s rousami kolem kopit a malovanými čabrakami. Jejich kopí byla zdobena malými praporky a zbroje zářily na slunci jako stříbro. Když pak večer přijela císařovna, byli málem zklamaní. Po vší té velkoleposti čekali něco ještě víc neuvěřitelného. Ale místo toho jen přijel pevný kočár obklopen jezdci ve zbrojích, jakých už viděli spoustu. Navíc je nechtěly stráže pustit blíž, i když přeci tu už normálně pořád chodí. Tak co?! Jejich rozladění se změnilo, když si všimli, že z kočáru vystupuje postava v pestrém odění s rolničkami. Císařský šašek. A když je to císařský, tak to musí být nějaký šašek – král mezi šašky! Nebo možná císař? Tedy jako mezi šašky! To jsem se do toho nějak zamotal. No, nechme to radši stranou. Oba se odloudali domů v mučivém očekávání zítřejší oslavy. A to ještě netušili, co je všechno opravdu čeká. A nejen je.
Výprava z Kislevu
Sněhová vločka unášená větrem brázdila vzdušné moře a v jemných a ladných obloucích se pomalu snášela k zemi. Tu a tam ji studený zimní vítr nadnesl nebo popohnal jiným směrem. Náhle však vločka vletěla do oblaku kouře, který zakrýval pohled na zem jako hustá kaše zakrývá dno misky. Proplétala se ulepenými záhyby odporné látky a po chvíli urputného boje se dostala z oblaku ven a pod vločkou se otevřel pohled určený jen pro ty nejotrlejší a i mnohým z nich by se z této podívané zvednul žaludek
Na pláni pokryté sněhem zuřila bitva. Hordy pokřivených a zmutovaných bestií se pod biči a holemi svých pánů vrhaly na hradbu lidí oděných v kožešinách. Primitivní zbraně mutantů narážely do štítů a v nich buď zůstaly, nebo praskly při nárazu. Šavle lidských válečníků protínaly šlachy a trhaly vnitřnosti. Kladiva Rytířů Chaosu drtila lebky a lámala kosti. Nad tím vším se nesl nářek zraněných a umírajících, děsivý řev bestií, povzbuzování velitelů, ržání koňů a šílený smích Temných válečníků.
„Další vlnu bychom už nemuseli odrazit Borisi,“ řekl Svjatoslav, jeden z velitelů kislevského bojara.
„Ano všiml jsem si,“ spíš procedil mezi zuby Boris a dál horečnatě přejížděl pohledem bitvu až našel to, co hledal. Kousek od bojara se uprostřed skupinky bestií oháněl mečem mladík jehož vzhled - dlouhé jemné vlasy, úzký rovný nos, úzké rty a jemné lícní kosti – naprosto popíral kislevský původ. Mladík právě vykryl útok bestie, protočil se jí pod těžkým kyjem a jeho meč si našel místo ve střevech netvora. To byla další zvláštnost na mladém muži. Nebojoval šavlí, zbraní, která se v Kislevu užívala nejčastěji, ale klasickým říšským dlouhým mečem. Uhnul před bodnutím jakéhosi oštěpu a uťal soupeři hlavu až sprška černého sněhu zkropila sníh u mládencových nohou.
„Tuláku!“ zařval Boris. Mladík odrazil hrubý útok sekerou a zabodnul svůj meč do krku netvora s beraní hlavou. Pak obezřetně ustoupil a dostal se až k bojarovi.
„Ano?“ odvětil Tulák. „Povedeš muže na zteč!“ vychrlil ze sebe bojar, „Připrav se na přímý útok. Já a Svjatoslav se pokusíme o napadnutí těch bastardů z boku. A teď rychle!“
Tulák chvíli stál a jenom ohromeně zíral. Pak se však vzpamatoval a zadul do rohu na zteč. Počkal až se muži jakž tak seřadí a vyrazili proti černé vlně Chaosu.
Mezitím Vydal Boris Svjatoslavovi rozkazy a vydal se ke svojí družině okřídlených kopiníků. Vyhoupnul se do sedla a otočil se k mužům.
„Kislevští vojáci! Okřídlení kopiníci! Braši moji!“ zařval a pozvedl své kopí, „vyjeďte se mnou a rozdrťte pod kopyty svých koní ty prašivé psy. Zabodněte své zbraně do jejich nečistých a chaosem pokřivených těl a večer pak spolu hodujme a pijme vodku na trůnech postavených z jejich kostí. Za naše domovy, za Ledovou carevnu,za Kislev!“ Muži odpověděli sborovým pokřikem a pospolu pak vyrazili proti nepříteli.
Když se vojska srazila propukl zmatek. Palice drtily helmice a lebky pod nimi, šavle a kopí protínaly maso, šípy se zabodávaly do těl. I přes velký tlak a urputný boj Kislevanů strhávaly bestie a Rytíři Chaosu pomalu vítězství na svoji stranu. Alespoň do té doby, než se z kouře halícího bojiště vynořili Borisovi Okřídelní kopiníci na jedné straně armád a na druhé Kozáci vedení Svjatoslavem. Jízda se zakousla do vojska Chaosu a začala se razit cestu skrz. Svjatoslav viděl jak Boris bodá kopím kde může. Viděl, jak ztratil kopí, když ho zabodl jedné bestii do chřtánu a probodl ji skrz na skrz. Viděl, jak vytasil šavli a sekal všude kolem. Viděl, jak se mu do cesty postavil válečník Chaosu od hlavy k patě zakutý v temné plátové zbroji, máchající obrovskou sekerou v jedné a démonickým palcátem v druhé ruce. Když se válečník postavil do své plné výše, Svjatoslav si uvědomil, že je stejně velký jako Boris na koni. Pak se oba protivníci srazili. Boris seknul vodorovně šavlí ve snaze utnout Temnému rytíři hlavu. Ten však jeho sek ledabyle zablokoval sekerou a zasáhl palcátem bojara do boku. Ten doslova vzlétnul z koně a zmizel někde v divoké tlačenici těl. Svjatoslav vykřikl a snažil se davem protlačit ke svému pánovi.
Tulák si všimnul, jak obrovitý Rytíř Chaosu srazil Borise ze sedla. Znásobil své úsilí a začal si k němu prosekávat cestu. Protivník jako by ho vycítil se k němu pomalu otočil a mlčky vyčkával jeho příchod. Po chvíli, která Tulákovi připadla jako nekonečná milénia věků se konečně prosekal na místo, kde byl Boris sražen z koně. Naproti němu se tyčila ohromná postava v temně rudé plátové zbroji. Jednotlivé části zbroje byly vytepané do podoby pitvořících se démonických obličejů a na ostří sekery plály runy Chaosu. Zpoza hledí na Tuláka shlížely zářící rudé oči. Rytíř beze slova vykročil a zaútočil. Mladík uskočil nejprve před palcátem a pak nastavil svůj meč do bloku. Ozvala se rána jak do sebe zbraně narazily, vzduchem proletělo pár jisker a na Tulákově meči se objevil zub velikosti orčího klu. Než se tomu mládenec stačil podivit měl co dělat, aby se skrčil pod vodorovně letícím palcátem. To už na něj ale letěla sekera necháváje za sebou rudozlatý rozmazaný pruh světla. Tulák se ocitnul v bouři oceli. Jediné na co se soustředilo bylo uhýbání a blokování. Ani jednou nezaútočil a cítil jako ho rychle opouštějí síly. Pak přišla rána sekery, které nastavil meč. V ruce mu silně zabrnělo, když se ocel střetla s ocelí a čepel jeho zbraně se roztříštila na desítky malých kousků. Sám přitom klopýtnul a upadnul na záda do krvavé břečky pod ním. Válečník mu položil nohu na rameno a pozvednul sekeru k poslednímu útoku. Tulák zavřel oči. Rána však nedopadla. Místo toho vedle tuláka dopadlo něco velkého, až se pod tím zatřásla země a chřestilo to železem. Mladík otevřel oči a viděl vedle sebe ležet mrtvého vůdce armády Chaosu z jehož zad trčel k nebi ohromný průzračný rampouch. Za ním stál Svjatoslav, který podpíral bojara. Ale co ho ohromilo nejvíc byla žena s temně rudými vlasy, jejíž oči žhnuly jakoby temně modrou září. Ledová královna. „Omlouvám se, že jsem dorazila až teď, ale po cestě vyskytly menší…problémy,“ řekla konverzačním tónem a rozhlédla se kolem.
„Má paní,“ vykašlal do sněhu pod svýma nohy Boris trochu krve, „bitva je-“
„Ztracena? Neřekla bych. Jejich vůdce padl a právě nám dorazili posily. Pokud něco, tak pro tebe Borisi bitva skončila. Zde tvůj přítel,“ kývla směrem ke Svjatoslavovi,“ tě doprovodí do tvého stanu, kam za tebou později zavítám. Mezitím k tobě pošlu jednu z mých dvorních dam, aby na tebe dohlédla a pročistila ti rány.“ Pak se natáhla k tulákovi a podala mu ruku v modrobílé rukavici. „Vstaň chlapče a jdi si taky odpočinout. Tady jsi odvedl kus práce a tvá snaha nezůstane zapomenuta. Teď už to nechej na mě a mých válečnících.“
Tulák jen lehce pokývnul, vstal a pomohl Svjatoslavovi v podpírání Borise, kterého společnými silami napůl dovedli a napůl donesli do jeho stanu.
***
Ledová královna vstoupila do stanu Borise Dragunova, bojara Dvorce u dvou jezer, jednoho z nejmocnějších mužů Kislevu. Napůl ležel a napůl seděl na svém polním lůžku pokrytém kožešinami. Jedna z jejích dam-kouzelnic o něj právě pečovala s tichým zaříkáním mu vtírala mast do temnými barvami hrajícího boku. Boris občas syknul, protože cítil jak mu při nádech dřou zlomená žebra o sebe. Za jeho lůžkem stáli Svjatoslav s Tulákem.
„Má paní,“ pokusil se o alespoň nějakou úklonu Boris, ale vprostřed pohybu strnul bolestí.
„To je v pořádku Borisi, jen odpočívej,“ pousmála se carevna, „mám pro tebe totiž další úkol.“
„Úkol ?“ bojar na ni pohlédl ostrým pohledem, „ale má paní vždyť-“
„Vždyť se blíží jaro a v tom období jsou útoky Chaosu nejhorší? Ano to vím, ale taky vím, že naše obrana začíná pomalu ale jistě selhávat. Vždyť kolik šlechticů z Říše nám přichází na pomoc? Pokud vím tak vyjma Ostlandských a Ostenmarských prakticky nikdo. A ještě teď je mé srdcem potaženo černým suknem při vzpomínce na minulé jaro, kdy tu byl ten mizera z Wissenlandu. Ano trpaslíci nám také hodně pomáhají a budiž jim za to dík, ale stačí to? Sám vidíš můj milý Borisi, že prachbídně. Bestií je stále víc a víc, a i přes dnešní drahocenné vítězství je jen otázkou času, kdy nám na vrata od našich Dvorů zabuší dvakrát taková armáda.“ carevna se odmlčela aby se rozhlédla po stanu. Pak kývla směrem k Tulákovi a Svjatoslavovi. „Věříš jim?“ zeptala se prostě.
„Denně jim svěřuji do rukou svůj život má paní,“ odvětil Boris.
„Dobrá, pak tedy tento úkol padá na jejich bedra, stejně tak jako na tvoje. Z Říše přišla zpráva o volbě nového císaře a s tím i pozvánka na slavnost. Měla bych tam odcestovat osobně, ale sám víš, že se blíží jaro a mě je tu potřeba víc než v Říši. Proto tam pojedeš za mě jednat mým jménem ty Borisi Dragunove, bojare Dvora u Dvou jezer.“ Prohlásila slavnostně. „Sám víš, že jsi jedním z nejmocnějších mužů Kislevu a můžeš jednat mým jménem stejně dobře jako říšský kancléř jedná jménem císařovým. Vyjeď tedy hned jak budeš moci osedlat koně. Tito muži budou tvými společníky na cestách stejně jako zde moje kněžna-kouzelnice,“ pokynula rukou k dívce s havraními vlasy, která se staral o bojara, nyní však stála u východu ze stanu a mlčky přihlížela, „vyrazíte jako delegace Kislevu připomenout říšským staré smlouvy a vyjednat nové dohody. Pomůžete při volbě císaře zvolit nám nejnakloněnějšího spojence. Vyjeďte do Říše a zastupujte vaše domovy a vaši rodnou zem. Vyjeďte za Kislev!“